Česká RAPublika
Hrají:
Hugo Toxxx, James Cole, Orion, Hana Hegerová
Režie:
Pavel Abrahám
Rok:
2008
CZ premiéra:
27.11.2008
US premiéra:
nestanovena
Bylo nebylo, v Česku se zrodil rap. Neměl tolik odrůd a podob, ostatně všechno co vzniká, nejdřív opisuje od zavedených vzorů. Formovala se nová éra hudební scény, dneska už označovaná jako „stará škola“. Byla tu dlouho, pak zmizela a přišla škola nová. V obou „studovalo“ či dosud „studuje“ jen pár vyvolených a právě o třech z nich je tu dneska náš příběh. Příběh o tom, že příběhy jsou na nic a všechno je dílem okamžiku.
Dokumentární scéna, kterou je v tuzemských kinech skutečně vidět (a která by si na sebe vydělala), nemá v našich podmínkách lehkou pozici. Skutečně zajímavé projekty končí v šuplíku, protože nedostanou grant z národního fondu a ty, které se do distribuce prokoušou (tj. nějakou tu korunu si urvou a pak si najdou šikovného sponzora), si to odkroutí v mrzkém počtu kopií. Česká RAPublika měla pozici ještě mnohem těžší. Nedotýká se globálních témat, neřeší společenské události (jako např. Český sen). Je vyhraněná stylem i publikem, přestože se vám autoři budou snažit tvrdit něco jiného. Obecně si myslím, že film s názvem Česká RAPublika nenavštíví nikdo z klasického „středního proudu“, aniž by nešlo o nevědomou náhodu spojenou se záměnou tria písmen „rap“ za „rep“.
Režisér Pavel Abrahám jako samozvaný veterán a vyznavač životního stylu zvaného hip-hop se o něm rozhodl cosi sdělit a do rukou se mu vložili pánové Hugo Toxxx, James Cole a Orion jako možná nejvýraznější persóny současné scény (ať už si o tom myslíte cokoliv). „Cosi sdělit“ je zcela na místě, protože film nemá nijak ujasněnou niterní koncepci a je vlastně jen sérií improvizací, vyplývajících z konfrontace světa „kšiltovkářů“ a „normálních lidí“. Uvozovky jsou opět na místě, protože se nedá nikdy prakticky říci, do jaké míry konfrontovaní lidé zůstávají normální a do jaké míry se snaží hrát a culit, protože „budou ve filmu“. Obalující premisa je nicméně jasná – na základě písní vybraných interpretů rozehrát „album“ o několika pasážích, které s danými písněmi volněji či těsněji souvisí a zapojit do nich svět lidí, kteří s hip-hopem nemají (a pravděpodobně ani nechtějí mít) nic společného.
A s takový cílem film naprosto regulérně funguje. Abrahámovi se daří vypíchnout vše podstatné, co ze situací vyplývá a svým svěřencům ani za mák nenadržuje. Pokud někdo z nich něco neustojí či přežene (stává se to často) a schyluje se k rozpačitým sociálním scénářům, můžete si být jisti, že kamera bude u toho a řekne vám všechno podle pravdy. Je k zamyšlení, co z toho má skutečně nějaký význam a co je jen plochou legráckou, která má rozesmát fanoušky svých idolů – opravdu přínosných point či ponaučení je tu pomálu a dají se spočítat na prstech jedné ruky (na druhou stranu, exkurze u profesorky lingvistiky patří k vrcholům celého filmu).
V krátkosti řečeno: Česká RAPublika je jen zábavnou hříčkou, která příliš o ničem nevypovídá. Pokud snad ano, pak je to skutečnost, že „hopeři dostali od všech naloženo“. Sama o sobě však chce být spíš jakousi nevyhraněnou sondou bez příkras a zaujatých názorů, které snímek okamžitě poženou do subkulturních mantinelů, popř. extrémně mimo ně. Ani v jedné pozici film rozhodně není a s trochou nadsázky by se dalo říci, že na něj skutečně může jít každý běžný divák (může, ale nepůjde a otázkou zůstává, jestli je forma a tématizování jednotlivých příspěvků natolik přístupné, aby to všechny bez rozdílu dokázalo bavit stejně), aniž by se bál, že se utopí ve změti stylizovaných videoklipů a gest, kterým neporozumí.
Pánové se culí, pánové chtějí být tvrdí a ustát vše s grácií. Je na první pohled jasné, který jeden z nich to má v hlavě naprosto srovnané a kteří dva jedou „na efekt“ a tenhle film byl viditelně nad jejich síly (Orion) nebo jim sloužil jak prostor pro sérii zmiňovaných legrácek pro fanoušky (Hugo Toxxx). Konfrontace s tuzemskými kulturními esy je krásným kontrastem k tomu, jak tu všechno chodí, jak se to tu vnímá a že když chce jedna strana poslouchat, ta druhá nutně nemusí a asi ani nechce. Téma rapeři a jejich inteligence nechám čistě na vašem posouzení, ostatně cosi z filmu v tomhle směru vyčuhuje a i když to jde proti plánu všech zúčastněných, rozhodně to není kontraproduktivní, ba naopak.
Na RAPublice je vidět, že ji točil mladý člověk a pochopením pro přidruženou audiovizualitu (ale nepřestřeluje). Je na ní vidět i to, že se nechce brát tolik vážně. Řemeslný um a jakási matná vize však byla jenom polovičním krokem k úspěchu. Celek jako takový je z velké části dílem náhody a mohl skončit jako nevýrazný debakl, kde se vlastně vůbec nic neděje a není to ani zajímavé, ani vtipné. Štěstěna však stála na Abrahámově straně a z oné série náhod vzešla nadprůměrně zábavná hodina a půl, která si zaslouží i opakované zhlédnutí. To na české poměry není vůbec špatný verdikt.
Vy nám taky, šéfe!
Hrají:
Jan Zadražil, Václav Vydra nejml., Jiří Langmajer, Sandra Nováková, Iva Janžurová, Mahulena Bočanová, Anna Polívková
Režie:
Martin Kotík
Rok:
2008
CZ premiéra:
20.11.2008
US premiéra:
nestanovena
S českými komediemi je to těžké. V pravém slova smyslu totiž žádné nejsou. Kolik jste v posledních letech viděli českých filmů u kterých jste se smáli, místo abyste se smáli filmům samotným? Spočítáme je na prstech jedné ruky a těžko říct, jestli za to může mladická nevyzrálost nebo příliš vysoká laťka nastavená zahraniční tvorbou. Martin Kotík se od ní před pár lety rozhodl opisovat, ale když do kin vypustil Pánskou jízdu, která zahrnovala pupkatého Dejdara (napodruhé to v Comebacku paradoxně funguje :), plamenomet v lednici nebo historicky druhou kung-fu scénu české kinematografie, byla to pohroma biblických rozměrů, kterou skvěle vyjadřovalo Abrhámovo procítěné "Tak takhle děti, takhle vypadá peklo". Kotík se o dva roky později snažil vylepšit skóre taxikářskou epopejí Všechno nejlepší!, ale jakmile se dostal k tetičce inzultující nevinnou sochu hadrem na podlahu nebo útrpným telefonátům hlavní postavy s jakousi blonďatou milenkou, obracel oči v sloup i Viktor Preiss, který má výjimečnou smůlu na dobré role ve špatných filmech.
Teď se Kotík vrátil potřetí, opět po dvou letech (stává se nám z toho nepříjemná tradice) a znovu kombinuje herecké kapacity s nezkušeným mlíčím, které se sotva rozkoukalo v televizní konkurenci. To že mlíčí moc talentu nepobralo a kapacity bojují s dementním scénářem vás asi nepřekvapí, stejně jako fakt, že za ty čtyři roky se nic nezměnilo. Abych však férově naznačil z jak bezútěšné situace Kotík vychází, napíšu za jména herců jejich domovské "planety".
Leoš "Leo" Pavlíček (Jan Zadražil - VKVéčka) by se rád probojoval až do Hollywoodu, ale zatím ometá castingy a nechává se školit Markem Vašutem (jediný nevinný, ale mám pocit, že si všechno chválu na svou hlavu zaplatil, stejně jako tisíc firem od Seznamu až po firmu ETA). Jeho spolubydlící (Jiří Langmajer vydělává na chleba, stejně jako v Ordinaci v Růžové zahradě) mu občas naznačí, že je hrozný ňouma, ale když se za dveřmi objeví strejda Mráz (Václav Vydra - Kameňák), všechno je rázem jinak. Nečekaný dobrodinec totiž potřebuje, aby Leo nastoupil ve vedení jeho reklamní agentury, která musí chtě nechtě legálně zkrachovat, tj. odehnat všechny stávající i budoucí klienty naprosto úděsnými reklamami. Pro tento účel najal Mráz partu budižkničemu a mj. i Lea, který má v rodině pověst naprostého ňoumy (viz Langmajer).
Proč chce Mráz zkrachovat? Průhledná historka o mafiánech, co mu vyhrožují smrtí v případě přílišného úspěchu, zjevně stačí hlavnímu hrdinovi, ale divák jí bere jen jako chatrnou berličku. Když pak přijde ne jeden, ale hned dva dějové zvraty, nezmůžete se na víc než marné zívnutí. A přitom jde v Kotíkově filmografii o důležitý milník (Pánská jízda nula zvratů, Všechno nejlepší! jeden zvrat, Vy nám taky, šéfe hned DVA zvraty). Potlesk v publiku, rychle než přijde Iva Janžurová a nezahlásí, že se jí na psacím stroji píše lépe než v Excelu.
Její postava staromilské sekretářky, která do práce nosí pekáče buchet a na poradě se vždycky psychoticky uchichtne do ticha, které měl vyplnit smích diváků, je takovým ostrůvkem pohody v moři trapnosti. Stejně jako fiktivní reklamy (na naprosto nefiktivní značky, podobný námět ušitý na míru product placementu k tomu přímo vybízí) sestrojené týmem Nešika a syn, ve kterých má hlavní roli brutalita, ujeté oblečení a absurdní pointy. Ani na chvíli bych si nepomyslel, že to byl nějaký sofistikovaný záměr dovést demenci smyšlených výtvorů i Kotíkova filmu ad absurdum, ale semo tamo to vychází a Vy nám taky, šéfe začne být tak blbé, až je to na hranici nefalšované zábavy. Třeba když Vydra v úvodu napodobuje Marlona Branda z Kmotra nebo když Langmajer filozofuje nad tím, že je hlavní hrdina blbec, ale není na tom zas tak špatně, protože nemá zkušenosti. Protože blbec se zkušenostma, to už je jaksepatří kalibr.
Dialogy se vůbec dělí na šílené improvizace (doufám), nikam nevedoucí vtipy a opsané kameňáky, u kterých se nesvíjíte na zemi proto, že vám je před dvaceti lety vyprávěl dědeček. Tehdy jste se smáli, protože jste k němu měli tak nějak úctu. U Kotíka podobnými věcmi neplýtvejte, protože jeho vyžehlené sitcomové interiéry a načančaní herci jen dokazují, že do kina zabloudili omylem. Kdyby Kotík svůj film rozsekal na kusy a prodával ho Nově jako sitcom, byl by to úspěch. O Comebacku by se totiž konečně dalo říct, že je lepší než konkurence. :)
K televiznímu feelingu nepřispívá jen kvalita dialogů a uškrcený opasek, ale už zmíněné obsazení. Obvykle se příjemně divíme tomu, jak ze sebe někteří herci dovedou v celovečeráku vymáčknout o třídu lepší výkony než v televizi, ale tentokrát ani Sandra Nováková (Ordinace v růžové zahradě) nebo Mahulena Bočanová (Ošklivka Katka) nepřekračují stín svých seriálových odvarů. A chtělo by se mi ještě někoho zfackovat za obsazení Davida Krause. O tom, že neumí zpívat vím už dávno, ale větší herecké dřevo jsem ještě neviděl. Nikdy. Viděl jsem pět dílů Nikdo není dokonalý, tři díly Caruso Show a dva filmy Eda Wooda a nic horšího moje zorničky a hlavně uši nepoznaly. Jestli jsou za zápis do guinnessovky nějaké prémie, snad bych uvažoval o případném nahlášení, protože tohle by rozhodně nemělo zůstat bez odezvy.
Proč tedy tři hvězdičky? Kotík se zlepšuje. Možná proti svému vlastnímu svědomí a možná jen ztrácím imunitu a bláznivě se směju té demenci, kterou zvládne vyrobit. Možná je to vděčnost, že někdo zacelil díru vzniklou Troškovými Kameňáky a zvládá vyrobit tak špatné filmy, že se u nich můžete i za střízliva královsky bavit. Garantuji vám, že až začne celé osazenstvo reklamní agentury tancovat nebo až Iva Janžurová se spikleneckým výrazem strhne utěrku a laškovně se zeptá "Buchtičku?", někde v bránici vám něco zachrastí... a nebo možná ne, přičemž si budete myslet, že jsem se zbláznil. Na Kotíkovy filmy bychom se asi jako recenzenti měli střídat. Jinak nás to asimiluje s jistotou trekovských Borgů. Takže já dávám šokující tři hvězdičky a končím... Cival s Kocourem a Hladem si teď musí střihnout, kdo se vydá do další jámy lvové za dva roky.
Chaotická Ana
Caótica Ana
Hrají:
Manuela Vellés, Charlotte Rampling, Bebe, Asier Newman, Nicolas Cazalé
Režie:
Julio Medem
Rok:
2007
CZ premiéra:
20.11.2008
US premiéra:
26.12.2007
WWW:
https://www.clubcultura...
Jmenuje se Ana a v jejím srdci vládne Chaos. Projevuje se to tak, že v hypnotických stavech vidí umírající lidi, kteří opravdu existovali. Jaj! A film, který nese v názvu její jméno, není o ničem jiném, než že tyto stavy vidíme, postava se s nimi nějak vyrovnává a přitom hledá sama sebe. To všechno se stane těsně po tom, co Ana vyleze z jeskyně, kde bydlí se svým otcem už 21 let (!).
Název Chaotická Ana se dá smutně parafrázovat vzhledem k celému filmu. Chaotické vyprávění, tříděné do kapitol, není nijak ohraničené a uchopitelné a velmi pravděpodobně jsem vůbec nepochopil, co tím chtěl autor v globálu říci (kromě toho, že jde o hypnotické odpočítávání, kdy máme… usnout?). Ana vidí cizí smrti, vstupuje tedy do cizích životů, v určité fázi je dokonce ztělesněním 2000 let staré bohyně, přitom nijak šokujícím způsobem žije svůj život, řeší vztahy, tancuje s otcem a tak dále. Tyhle dva směry jedou v paralelním sledu, aby dovedly Anu do posledního dějství, takzvané nuly. Tato nula by měla být katarzí, finálním rozřešením, ukončením toho všeho – místo toho je natolik odtržená od detektivně metafyzického rozjímání zbytku, že připomíná spíše nějakou podivnou vystřiženou scénu, řekněme z Brazilu (nejen). Provedením, bizarností, zakotvením kdesi v neurčité budoucnosti, kde jsou věci podivně modré.
Ani samotné dílčí kapitoly často nemají rozřešení či pointu a jsou prostě jen dalším výsekem Anina putování do neznáma, kde se něco ukáže, ale možná taky vůbec nic. Kapitoly nemají řád, stejně tak nemá film. Co vlastně Ana chce? Kam putuje? A proč to dělá? Chtěli byste odpovědi? Nedostanete je, ani jednu z nich. Ana je možná složitý člověk, což ale neznamená, že bychom nechtěli vědět, jak to všechno skončí, když už s ní strávíme dvě hodiny času. A pokud nás Medem odbude jednou zbytečně násilnou scénou, související s pokládáním kabelu (ano, toho kabelu) a svá poselství nijak neuzavře, je to na nic. Jde prostě jenom o stylistické cvičení v zabírání křivek obnažených těl a haluzoidních vizí z pouště.
Žánrově neuchopitelná hříčka nabízí spoustu zajímavých obrazů a situací z uměleckých kruhů, ale nedává jim pevné provázání. Ana jimi proplouvá se střídavým zájmem i nezájmem a vlastně z toho nikdy nemáte pocit, že by něco vyloženě chtěla i nechtěla. Hypnózy jsou jí zjevně nepříjemné, přesto se ochotně (a pro sebe trochu bezúčelně) vkládá do dalších, které jsou jí zase nepříjemné a tak to jde pořád dokola.
Herecký výkon v hlavní roli je bez debat tím nejlepším, čím se Chaotická Ana může ohánět. Manuela Vellés má skutečně fascinující mimický záběr a tak široké portfolio emočních výjevů, že nad tím zůstává rozum stát. Kromě toho dokáže i věci jako „charakterní herectví“ (a to nemyslím nijak pejorativně), takže by z toho mohla koukat i nějaká ta nominace na Oscara. Kromě toho všeho je tu Charlotte Rampling (ta postarší dáma z Bazénu), která ze sebe bez sebemenšího zaváhání sype plynulou španělštinu jako by se nechumelilo a v pravdě tím udivuje i v polovině filmu, kdy by měl být člověk zvyklý.
Upřímně nechápu obecné nadšení a tuny ovací, které poslední Medemův film vyvolává. Kromě jednoho hereckého výkonu jde o průměrnou skoro-životopisnou skládačku s jakýmsi spirituálním přesahem, kde je všechno takové, jak se zdá a nebo taky ne – jak se to autorům zrovna hodí do krámu. Filmařsky jde o naprostý standard, Medem ostatně ani nemá prostor k jakýmkoliv prostocvikům. Takže doporučení zní jasně: žádné není. A nebo taky ano. Jak chcete. Vidíte, jak je to nepříjemné? :)
Repo: Genetická opera
Repo! The Genetic Opera
Hrají:
Paul Sorvino, Paris Hilton, Bill Moseley, Anthony Head, Alexa Vega
Režie:
Darren Lynn Bousman
Rok:
2008
CZ premiéra:
20.11.2008
US premiéra:
7.11.2008
Darren Lynn Bousman asi nikdy nepřevezme Oscara. Ztěžka se bude hrabat i mezi režisérskou elitu. A pokud do jeho filmografie jednou zapluje snímek, konsensuálně chápaný jako vyzrálý a kvalitní kinematografický počin, bude to do velké míry překvapení. Ale jedno se tomuhle chlapíkovi upřít nedá. Má vizi. Do jisté míry autorskou, do jisté míry originální, do jisté (a velmi omezené) míry snad i inspirativní. Už za to mu v kafilérce jménem hollywoodská hororová produkce vzdávám hold. Neuvrtal se na věčné časy v sérii Saw (jejíž druhý a třetí díl byly podle všeho furt lepší než pětka) a svou slabost pro boření lidských tělesných schránek vyventiloval v pozoruhodném muzikálovém počinu. Jinak řečeno, alespoň se pokusil přispět něčím neotřelým.
Ono „něco“ je situováno do alternativní budoucnosti, kdy se civilizace změnila v nepříliš útulný svět zahalený ve špíně a temnotě. Největší moc v ní mají korporace obchodující s lidskými orgány, rejžující na jejich sběru v ulicích a následné distribuci mezi movitější zákazníky. Plastické operace už nejsou jen módním výstřelkem, nýbrž alfou i omegou, obchod s orgány přerostl rozměr zpráv z černé kroniky a stal se zásadním prvkem v životě celé společnosti. Tvůrci tuhle nevlídnou představu zredukovali na historii dvou rodin. V jedné vládne mocipán a nekompromisní obchodník Rotti Largo (doma má tři nepodařené potomky), v druhé famílii rozhoduje Nathan Wallace, od smrti své manželky pološílený vědec, jenž pod záminkou léčby tyranizuje svou nedospělou dceru. A po nocích se živí jako Repo Man, tedy řezník vyvrhávající přebytečné lidské kusy v zájmu čerstvých a pokud možno funkčních tělesných orgánů.
Jednoduché rozložení figur a víceméně předvídatelné směřování příběhu... K jeho vyústění se kráčí poměrně dlouho, místy lopotně, výhradně však s „písní“ na rtech a s dryáčnickým textem na jazyku. Netancuje se, spíš se ty zaživa tlející existence motají do rytmu. Občas ukročí, občas poskočí, často dají na odiv svůj sveřepý výraz a pečlivě nalíčené kruhy pod očima. A začnou vyluzovat zvuky, jež by renomované dámy z konzervatoří nazvaly spíš deklamováním nebo patetickou recitací čerstvě sjetého feťáka.
Ano, Genetická opera rozhodně nenaplňuje tradiční muzikálový koncept. Nenajdete v ní sevřená hudební čísla, ani zapamatovatelné písně, ba ani chytlavé melodické linky. Trousí se tóny, trousí se popěvky, trousí se útržky a až v závěru (uspokojivě gradujícího) show se je daří spojovat v něco, co by šlo nazvat regulérním songem. Bousmanův film ale vědomě pracuje s ošklivostí, brodí se nevábnými detaily a rozhodně nevzbuzuje pocit, že by se chtěl vetřít do přízně nebo že by doopravdy toužil naimplantovat svoje noty do hlav diváků. Mají se potom ty okázalé „kazy“ přičíst na vrub autorské licenci? Tak snadné to není...
Genetická opera se totiž trochu schizofrenně topí mezi paradoxy. Před dvaceti lety by jí bylo nohem líp. Teď se drze staví na zadní a vzpouzí se tradičním muzikálovým postupům a požadavkům (hity, tanec, rýmovačky), přitom onen „tradiční muzikál“ je už pěkných pár let pod drnem a vrací se buď jen v nečekaných nárazech (Muzikál ze střední), nebo po kousíčkách, zato vytrvale, v průplachovém menu z hudebních televizí a z internetu. V jejich kontextu už novátorský není skoro vůbec. Dál: Bousmanův film si ujíždí na špíně, ulpívá na hnusu, krvi, rozpadajících se ksichtech a vyhřezlých střevech, přitom jeho stěžejní postavou je typická emo dívenka (poněkud odrostlá hrdinka ze Spy Kids), s krásně učesanými vlásky a výrazem neviňátka, jak ze sterilních klipóz z ranku Evanescence.
A mohl bych pokračovat... Genetická opera naoko anarchisticky mísí vše od gotiky k metalovým záchvěvům, pravou anarchii byste z ní ale nikdy nevymáčkli. A i když je Bousmanův výtvor charakteristický svou neučesaností a „chůzí proti srstí“ – zvlášť v kontextu prý šokujícího Sweeneyho Todda, z něhož se vyloupla formálně vlastně dost krotká burtonovská tutovka – ani o nějaké nekompromisní režijní rebelii nemůže být ani řeč. To spíš o jisté porci neumětelství, jež Bousmana vlastně dotlačila k tomu, že si Genetická opera alespoň zčásti šlechtí svůj řeřavý výraz.
Její árie tak nepřináší ani výjimečný hudební zážitek, ani autorskou vizi dokonale zformulovanou do filmové řeči. Uhranout může snad jen comicsovými intermezzy, zaujmout pak psychedelickými sóly herců, kteří opravdu působí jako výletníci z psychiatrické léčebny. A v některých pasážích možná i zneklidňující atmosférou. V globálu je ale Repo: Genetická opera cenná hlavně svou originalitou a tím, jak umanutě se pokouší čeřit jinak klidné vody středně drahých studiových filmů. Někdy je ta snaha přímo hmatatelná. Někdy se hnus opravu podává hnusně, bordel se topí v bordelu, což jsou vlastnosti, které se v době áčkově dokonalých béček a sterilně natočených špinavých filmů musí docenit. Ale kdyby se Bousman doopravdy zbláznil a celý tenhle botoxový muzikál ponořil do zoufalého hudebního amoku, mohlo být zaděláno na nový kult. Nezbláznil se.
Madagaskar 2: Útěk do Afriky
Madagascar: Escape 2 Africa
Hrají:
Ben Stiller, David Schwimmer, Chris Rock, Jada Pinkett Smith, Cedric the Entertainer
Režie:
Eric Darnell, Tom McGrath
Rok:
2008
CZ premiéra:
13.11.2008
US premiéra:
7.11.2008
Jsou zpátky. Roztančený lev Alex, krizí středního věku trpící zebra Marty, obézní hrošice Gloria a žirafí hypochondr Melman. První Madagaskar sice nebyl žádná pecka a animačně už před třemi lety kopal tak trošku druhou ligu, ale měl jednoduchý příběh a veselá zvířátka pro děti a militantní tučňáky pro dospělé. Po finanční stránce to byl tedy úspěch a dvojka se k nám dostává teď. Trailery příliš nenavnadily a v době, kdy se člověk musí bát, aby na něj nějaký ten animák nevyskočil, když jde vynést odpadky, se zkrátka na druhý Madagaskar nikdo, krom dětí a fanatických fanoušků prvního dílu, moc netěšil. O to příjemnější je zjištění, že to nakonec dopadlo překvapivě docela dobře.
Tvůrci se nerozhodli změnit styl a na rozdíl od konkurenčního Pixaru, jehož pípající robůtek se nepřímo vyjadřoval k ekologické krizi a záchraně planety, se tady neřeší vůbec nic. Vše zůstalo prakticky ve stejné podobě, jako tomu bylo minule, ale zásadní chyby se podařilo vychytat. První Madagaskar trpěl především tím, že vypadal jako groteska, která však prakticky nemá příběh. Podobně začíná i druhý díl. Čtveřice kámošů z newyorské zoo se konečně dostane z ostrova a míří tučňáčím leteckým speciálem zpátky domů pod Empire State Building. Naneštěstí se něco nepovede (možná vás to překvapí, ale tučňáci nejsou zas až tak dobří piloti) a všichni skončí kdesi v africké divočině. A tady lev Alex narazí na svoje kořeny a zbytek rodiny.
Kdyby se však Madagaskar 2: Útěk do Afriky zabýval opět jenom tančícím lvem, nestačilo by to na to, aby se člověk hodinu a půl bavil. Naštěstí to tvůrcům došlo a přihodili každému z hrdinů jeho mikropříběh. Hrošice se nám zamiluje, z Melmana se stává lékař a Marty zjišťuje, co to znamená být součástí stáda. Do toho všeho samozřejmě řádí komando tučňáků, kteří si opět pro sebe kradou prakticky celý film, a přidat se musí i král Madagaskaru. Druhý díl zvířecích dobrodružství má zkrátka tempo. I když jednotlivé příběhy jsou velmi jednoduché a někdy až primitivní, je jich dost na to, aby utáhly stopáž a jakmile se u jednoho zvířete začnete trošku nudit, tvůrci nekompromisně děj ustřihnou a přenesou vás jinam. A to je asi největší deviza celého filmu. Pořád, a tím myslím doopravdy pořád, se tady něco děje a nudit se nebudete. Není důležité, jestli chodíte na první stupeň základní školy nebo každý všední den vstáváte v půl páté ráno do práce, Madagaskar 2: Útěk do Afriky je naprosto nezávadná zábava pro celou rodinu.
Na druhou stranu rychlé tempo a střídání hrdinů je vykoupeno tím, že jakmile vylezete z kina, zapomenete, co se vlastně dělo a o co šlo. Oproti konkurenci působí scénář druhého Madagaskaru velmi banálně a tak nějak potichu asi ani nepočítá s tím, že by ho někdo chtěl dobrovolně vidět podruhé. Krom tučňáků, kteří zde likvidují důchodce a staví vrtulník, tu zkrátka není nic, co by utkvělo v paměti déle než do konce závěrečných titulků.
Co se týče vizuálu, nic zásadního se nezměnilo. Už první Madagaskar hodně ztrácel na tehdejší konkurenci a vsadil spíše na stylizaci než na učesanost a dvojka žádnou změnu nepřináší. Vedle Happy Feet, kde se digitální tučňáci setkávali se skutečnými lidmi nebo Vall-Iho a opuštěné planety Země vypadají pořád Alex, Marty, Melman a Gloria poměrně chudě. Ačkoliv k jistému zlepšení došlo, pořád zůstalo prioritou, aby lev vypadal jako veselá figurka než jako skutečný král savany. A konec konců, proč ne? Na děti to funguje, dospělé to neurazí a filmový Madagaskar si alespoň dokázal vybudovat vlastní a charakteristický styl.
Celkově to tedy dopadlo tak trošku, jak se čekalo. Žádná velká pecka Madagaskar 2: Útěk do Afriky není, ale návštěva kina s mladším sourozencem určitě vaše duševní zdraví neohrozí. Základní příběh je sice primitivní, avšak díky tomu, že svou dějovou linku dostal vlastně každý ze čtveřice hrdinů, vyloženě nudit se nebudete nikdy, protože tvůrci dokáží včas přeskočit od lva k hrošici. Vizuálně Madagaskar na konkurenci sice nestačí, avšak jde si svou vlastní cestou a ta má také určité kouzlo. Pokud vám je tedy více než osm let, nejspíš se lehce nadprůměrně pobavíte, ale jestliže musíte čas od času do kina vyrazit s někým, kdo ještě pár roků nedostane občanku, nic lepšího vám momentálně kina nabídnout nemohou. Přesto žádný životní zážitek nečekejte. Jen ti tučňáci jsou pořád stejní borci.
Po přečtení spalte
Burn After Reading
Hrají:
Brad Pitt, George Clooney, Tilda Swinton, John Malkovich, Frances McDormand
Režie:
Joel Coen, Ethan Coen
Rok:
2008
CZ premiéra:
19.2.2009
US premiéra:
12.9.2008
Některé filmy jsou jako sýry. Musíte je nechat chvilku v hlavě, aby uzrály. A některé filmy jsou jako báječné sýry. Možná byste je měli nechat zrát, ale po prvním soustu si nemůžete pomoct a musíte je zfutrovat na posezení. Bratři Coenové zvládají levou zadní vyrábět oba druhy, a to dokonce souběžně. Scénář k černočerné komedii Po přečtení spalte prý vznikal ve stejném období jako Tahle země není pro starý. V pondělí, středu, pátek a neděli se po psacím stroji proháněl Javier Bardem se svojí jateční pistolí, po zbytek týdne vládnul Brad Pitt s nebezpečně vyhlížejícím afrem.
A světe div se, funguje obojí. O Oscary se možná fargovsky laděná novinka přetahovat nebude, ale když jí věnujete trochu svého času (rozjezd je coenovsky pomalý), začnou se kousky mozaiky sbíhat na ta správná místa s jistotou golfového úderu Tigera Woodse. Každý míček má svou jamku a i když se zpočátku zdají některé zbytečné, musíte si jen uvědomit, že Coeni jsou o pět kroků před vámi. John Malkovich jako věčně rozmrzelý agent CIA na penzi, Frances McDormand opět spekulující o tom, jestli z náhodně nalezených "pokladů" (tentokrát spíš podkladů) nepůjde něco trhnout, a Brad Pitt jako její mírně přihlouplý, ale za všech okolností stylový kumpán. Tahle trojice rozehrává partii, která by mnohým scenáristům vystačila na tři celovečeráky, ale když do toho zamícháte George Clooneyho, příležitostného sukničkáře a kutila, jež hodlá spasit svět tajuplným vynálezem ve sklepě, začnou se rýsovat jednotlivé vrstvy, ve kterých se pečlivě načrtnuté figurky pohybují jako ryby ve vodě.
Což může být pro někoho problém, protože zatímco z ukázek se film tváří jako oddechovka ve stylu Lupičů paní domácí nebo Lebowskiho, ve skutečnosti má mnohem blíž k vážnějším coenovkám (viz zmíněné Fargo), čemuž odpovídá i pomalejší tempo a nutné dialogové "cintání", které ovšem páni autoři v závěru skvěle zúročují a v poslední zatáčce plavmým smykem předjíždějí veškerá divácká očekávání. Zkrátka jim to tam zase spadne, i když zdaleka ne ve stylu, reprezentovaném Pittovou postavou. Sjížděcí hlášky i fuckování jsou použity s mírou (jen šedesát kousků, na Coeny rozhodně podprůměr) a charakterová pnutí jednotlivých postav jsou tu ve službách děje, nikoliv pro zasmání. I když Clooneyho "rozkrokřeslo" mě bude ve spánku strašit ještě dlouho. Docela by mě zajímalo, koho tahle ztřeštěnost napadla.
Potenciální odpověď na tuhle otázku se samozřejmě vnucuje. Mohl s tím přijít sám Clooney. Po přečtení spalte totiž drží v ruce dvousečný meč. Scénář byl od začátku sepisován na tělo konkrétním hercům (s výjimkou Tildy Swinton), takže chemii máte zaručenou předem a tak si např. střetnutí Pitta s Clooneym můžete vychutnat naplno. Výborný nápad, výborné provedení, ale zdá se, že scénář se pod tlakem hereckých osobností a přehnaných očekávání stal pískovištěm nápadů, přičemž spousta z nich vede tak trochu do ztracena.
I při relativně skromné stopáži (96 minut) se člověk neubrání pocitu, že filmu by slušela pevnější ruka, jasně patrná v poslední čtvrhodině, kdy se všechno vytřídí k všeobecné spokojenosti. Některé linie sice zůstanou na ocet, ale vynikající J.K. Simmons tenhle "chytrý film o hloupých lidech" zarámuje se samozřejmostí, která vyrazí zbraně i z ruky těch nejpřísnějších kritiků. Přesto dloubu, protože se tu až příliš sebevědomě útočí na laciné divácké body. Nic proti statečnému přehrávání Brada Pitta a hláškám o tom, že plastické operace zaženou všechny životní splíny, ale tenhle film jde příliš do hloubky, než aby se pak mohl tvářit roztomile povrchně. Průšvih je, když tam dole nic nenajde. To se to musí oklikou zakecávat. A stylové vytáčky jsou pořád jenom vytáčky.
Saw 5
Saw V
Hrají:
Tobin Bell, Scott Patterson, Costas Mandylor, Julie Benz, Mark Rolston
Režie:
David Hackl
Rok:
2008
CZ premiéra:
30.10.2008
US premiéra:
24.10.2008
Byl to skvělý start. Nezávislý horůrek Saw s geniálním průvodním nápadem svého času oslavovali diváci i kritici. Vznikla dvojka. Trojka. Čtyřka. Pětka. Z dnešního pohledu je až neuvěřitelné, jakou má série Saw výdrž. Kritická přízeň sice opadla, diváci si nicméně v rámci každoročního svátku vykotlaných dýní na svou porci Pily zajdou. A tak není důvod nenatočit za rok zase další pokračování. VŽDYCKY v něm někdo zatouží účinkovat (tady se přece píší dějiny, no ne?), bude stát úplně stejně mrzký peníz jako minulý rok a velmi pravděpodobně se zase zaplatí už během prvního týdne, protože – co si budeme namlouvat – ten marketingový timing je geniální. A to tvůrcům bohatě stačí.
Přemýšlím, co napsat o pátém díle série, kde jsou předchozí čtyři díly úplně stejné. Co výjimečného podchytit a nebylo to ještě napsáno v některé z minulých recenzí. Jigsaw je zpět (ať už to znamená cokoliv) a zase se rozhodne lapit několik chudáků v kleštích důmyslných pastí, které je nemusí připravit, ale velice pravděpodobně připraví o život než si předtím ještě stihnou velmi brutálně ublížit. Paralelně s výletem po sérii smrtících komor pobíhá (lépe řečeno postává) příběhem detektiv, který cosi tuší a cosi ví, ale stejně nakonec zjistí, že byl jen loutkou v něčích pařátech.
Linie číslo jedna je v rámci možností poměrně zábavná a mihne se v ní spousta dnes už známějších herců (seriálová přítelkyně Dextera obarvená na brunetu). Jinak ale s nosným příběhem vůbec nijak nesouvisí a sérii Saw nikam neposunuje. Je tu čistě proto, že v každém předchozím díle Saw bylo naporcováno několik chudáků na sto různých způsobů, tak proč by to tedy dnes mělo být jinak. Dobrá. Lidé umírají, vybuchují, rozřezávají si ruce – pokud si na něco takového potrpíte a dokážete to brát s nadsázkou, budiž vám jedna polovina pátého Saw s klidným svědomím doporučena. Jen poznámka na okraj: Myslím si o sobě, že snesu hodně, ale úvodní scéna se mnou zakývala zhruba podobně jako znásilnění na začátku druhých Hor, které mají oči. Ne že by to bylo přespříliš děsivé. Je to jenom přespříliš brutální, nechutné a prachsprostě samoúčelné.
Linie číslo dvě není zábavná v rámci jakýchkoliv možností. Vyšetřující policista prostojí celý film nad spisy a lejstry, aby jimi listoval a citoval je způsobem, který mu vždycky poodhalí novou skutečnost. Tato nová skutečnost se zjeví ve formě flashbacku některého ze čtyř předchozích dílů, kterému má dát nový pohled na věc, ve skutečnosti ale pouze variuje totéž, co už se variovalo ve čtyřce – je to takové zopakování uplynulého děje s jednou novou skutečností a celé to působí jako intro k dalšímu dílu, který už by měl být pořádný. Problém je, že tohle už si říkáme několikátý rok po sobě a Saw pořád nějak nejde do sebe.
Debutující režisér David Hakl zvládá svou roli na jedničku, což je resumé, které vyplývá z faktu, že tu nemá prakticky žádnou práci a tak nemá co zkazit. Opsané obrazové filtry z minulých dílů, známe interiéry od tamtéž, pár herců, z nichž téměř nikdo bez výjimky neumí hrát a k tomu dialogy a zvraty, které si chvílemi nezadají s Pánskou jízdou (ano, s tou od Kotíka). Šokující zjištění a překvapivá odhalení se dají odzívat ve chvíli, kdy už jste se v minulosti jednou takhle napálili a když už bychom věci generalizovali, platí to tu vlastně úplně o všem. Předpokládám ale, že pokud se na Saw 5 vydáte, učiníte tak s naprosto konkrétním a nepřehnaným očekáváním. A to se do puntíku splní. Otázkou zůstává, jestli stojí za těch utracených 150 Kč a nevyplatí se počkat na DVD.
Pátý díl Saw nedělá sérii ostudu. Tu už udělaly předchozí díly a pětka jenom drží laťku. Drží ji statečně a s ohledem na očekávání i řemeslně k naprosto průměrné spokojenosti. Což je problém, protože ji i přes nepopiratelnou demenci a vození za nos nemůžu s čistým svědomím odstřelit. A tak rád bych to přitom udělal. Skutečnost, že si na takových filmech někdo každoročně vydělá na pět luxusních vilek na Havaji, mi hýbe žlučí.
Quantum of Solace
Hrají:
Daniel Craig, Olga Kurylenko, Matheu Amalric, Gemma Arterton, Judy Dench
Režie:
Marc Forster
Rok:
2008
CZ premiéra:
6.11.2008
US premiéra:
14.11.2008
Protirecenze na Quantum of Solace obsahuje spoilery, sluší se tedy říci, že její četba je jen na vlastní nebezpečí. A možná více než o klasickou recenzi půjde o několik málo poznámek k tématu. Nechci tu přesvědčovat přesvědčené, jako spíše vyzvat k tomu, aby ti, kdo jsou s 22. dobrodružstvím agenta Jejího Veličenstva nespokojení, dali filmu ještě jednu šanci a nebrali kauzu Quantum jednou provždy uzavřenou.
Mnohé z toho, co se v Quantum of Solace napoprvé příčí a celkem špatně polyká, sklouzne napodruhé do žaludku bez větších obtíží. A naopak se to ukáže jako jeden z největších devíz zatím posledního dílu nejdelší - a v určitých ohledech kolovrátkově stále stejné - filmové série. Stále stejná chuť nevadí u řízků, u filmů to bohužel není ono už napodruhé. Zajímavé je, že málokterý blockbuster posledních dvou let vzbudil v okruhu mých známých tak živou debatu jako Temný rytíř a právě Forsterův Bond. Inu, něco na tom Bondovi je...
Na konci Casino Royale, kdy se Bond klasickou hláškou přiznal k prověřenému konceptu, zavládlo u diváků přesvědčení, že napříště se setkáme s hrdinou v podobě, jež bude mnohem bližší tomu, jak ji vykolíkovalo jeho pět předchůdců. Nestalo se tak - a je to jen dobře. Původní seladonský James Bond, který má v dnešních měřítcích stejně blízko k agentu Smartovi jako ke Xanderu Cageovi, nemá vedle Jamese Bournea a Ethana Hunta sebemenší šanci. Forsterův Bond se ve svém účtování s minulostí, a to i tou filmovou, dostává ještě dále než minule. A po pravdě řečeno, jen výdělky ukážou, jestli je to divákům po chuti a nebo ne. Je jasné, že pokud nový koncept nezaujme, už příště nám Barbara Broccolli a Michael G. Wilson nabídnou recyklovanou zápletku, nezávaznou a nezávadnou candy akci, okázalou eleganci, směšné záporáky, povolné Bondgirls, Q a jeho technické sarapatičky v míře vrchovaté.
Quantum of Solace je podle všeho díl zlomový. Je to jeho nevýhoda, ale zároveň i příslib. Bez Casino Royale samostatně úplně nefunguje (ne že by to vadilo), a i vzhledem ke stopáži je to spíš jakési doťuknutí děje (jako jsou dvojky a trojky série Matrix či o agentu Bourneovi), respektive přemostění. Nejvýrazněji se v něm dotahuje Bondova linie s Vesper, vyjasňují se vztahy s M, ale zároveň naznačuje, že v následujícím/-ch díle/-ch bude mít agent dočinění s lidmi z organizace Quantum. A ti, jak se tvrdí, "mají své lidi všude." Takže bude rušno. Od příštího dílu - snad s výjimkou osudu pana Whitea - už to asi zdaleka nebude tak osobní. Ale počkejme si dva roky...
Forsterovo angažmá byl ze strany producentů odvážný experiment. Od samého začátku jim muselo být jasné, že tenhle hollywoodský chameleón bez zkušeností s akčním žánrem není pro resuscitovanou sérii tím pravým, navzdory bourneovským choreografům v týmu. Forster však filmu vtiskl svéráznou vizuální poetiku a co do typů záběrů a snímání natočil zřejmě nejkošatější díl série. Ať už záměrně nebo z nedostatku času na přetáčky tak vznikl film, který je významným argumentem proti tvrzení, že žánrové hollywoodské filmy - nebo konkrétněji bondovská série - jsou sázkou na vyčpělou jistotu a recyklace téhož. Právě to, čím se Forsterův Bond od svých předchůdců liší - a je toho hodně - umožňuje uvažovat nad tím, v čem vlastně spočívá unikum bondovského konceptu, respektive zda něco takového vůbec někdy v krystalické podobě existovalo. Jde o stavbu příběhů? Výčet shodných znaků? Napětí mezi fyzičnem a moderní technikou? Střet ideologií? Nebo snad velikost překážek? Každý Bondův představitel ostatně postavě vetkl velmi výraznou tvář (s výjimkou George Lazenbyho), ale už jen první střídačka hlavní role musela nutně znamenat transformaci pojetí. Není tedy nakonec jedno co pije, v čem jezdí a zda se představí svou ikonickou hláškou?
Forster o sobě sice v četných rozhovorech tvrdí, že jej nejvíc baví psychologické scény, ale ani ona tolik kritizovaná akce nakonec nedopadla až tak zle. Střih je Quantum of Solace dostal řadu výtek za nepřehlednost a neumělé vykrádání Greengrassova Bournea, choreografové si však podle mého soudu dali dobrý pozor, aby to nebyl Bourne přes kopírák. Jen v prvních 40 minutách jsou hned čtyři akční scény. Je pravda, že jejich střih je rychlý a ztěžuje prostorovou orientaci, ale vzhledem k nárokům na dnešního diváka nijak neúnosně. Zvolený vzuální styl zvyšuje dynamiku a posouvá diváka z objektivní do subjektivní role, kdy má menší možnost kochat se krásou a vynalézavostí sestav, ale zato víc cítit vybuzenou hřebčí sílu. Akcent na podhledy, polocelky, detaily a makrodetaily zase evokuje zúžení zorného pole při rychlé jízdě. Forster také každou akci viditelně ukončuje, v kontrastu k tomu bourneovské těkaní jen poleví na intenzitě, hrdina jako takový se nezastavuje. V bondovském vesmíru ojedinělá je paralelní akce při árii v rakouské opeře (zpomalená, s tlumeným zvukem a máznutým obrazem) a několikeré použití akcentů v podobě prolínaček. Jako geniální mi přijde „výdech“ v podobě záběru na zadumaného Bonda na závěr akce na člunech (něco podobného jsme letos viděli při Jokerově jízdě taxíkem).
Forsterův Bond je stejně jako ten Campbellův sebejistý, ale zároveň poměrně zranitelný. A to hned na dvou frontách. Bondova zranitelnost je nejzřejmější v popření klasi
